22.7.2025

Svět je horečný a nebezpečný. Kdo nespí, přežije. Kdo věří, ať otevře oči.
Věrnost se trestá, přetvářka odměňuje. Ale co když už je pozdě na útěk? A co když se pastýř
sám stal vlkem?

DUCHOVNÍ SVĚT 13. 7. 2025 Ivan Poledník ve světě, kde slušnost začíná
být zločinem, pravda „nenávistným projevem“ a věrnost Kristu důvodem k profesní likvidaci,
ukazuje evangelium o nepoctivém správci nejen jako duchovní lekci pro časy útisku, ale i
varování: být naivní, dnes znamená být poražen
Kristus ve svém podobenství o nepoctivém správci pronesl slova, která znějí jako paradox:
„Synové tohoto světa jsou prozíravější než synové světla.“ A dodává: „I nespravedlivým
mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.“
(Lk 16)
Není to výzva k nečestnosti, ale k rozlišování a chytrosti – k pochopení, že duchovní člověk
nemá být slepý a pasivní, ale aktivní, moudrý a svobodný. V dnešní době, kdy se celý
společenský systém v mnoha zemích a kulturách otáčí proti křesťanským hodnotám, zní tato
slova zvlášť naléhavě. Ivan Poledník. Cestovatel, etnograf a religionista. Grafický tvůrce
Protiproudu.
Když se systém obrací proti světlu
Ještě před jednou generací bylo v Evropě běžné, že křesťanství – i pokud nebylo bráno
náležitě vážně – mělo veřejné místo a respekt. Dnes se situace rychle mění. Morální učení je
zesměšňováno, obránci tradičních hodnot označováni za extremisty a státní aparát se
proměňuje v nástroj ideologického dohledu.
Zákony, které měly chránit menšiny, se obracejí proti těm, kteří hájí přirozený řád. Kdo řekne,
že manželství je pouze svazek muže a ženy, riskuje vyloučení z veřejného života. Kdo cituje
Písmo o hříchu, může být obviněn z „nenávistného projevu“.
Systém se už nevyhlašuje za neutrální – ale za aktivního nositele „nového dobra“, které má
nahradit to staré. A právě zde je potřeba křesťanské prozíravosti. Ne hysterie, ne paniky – ale
chytrosti. Takové, která vidí, co se děje, a přesto neztrácí víru ani rovnováhu.
Pán Ježíš v Matoušově evangeliu říká: „Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky; buďte tedy
opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Mt 10,16) Tato věta je dnes aktuálnější než
kdykoli jindy. Křesťané jsou ovce ve světě vlků – ale nemají být naivní. Mají být chytří. Umět
se pohybovat, číst mezi řádky, rozlišovat.
Chytrost není lhaní. Je to dovednost přežít v nepřátelském prostředí. Je to schopnost hledat
správný okamžik, mluvit tak, aby zaseli, a ne zbytečně rozdělovali. Je to vnitřní svoboda,
která se nebojí systému, ale zároveň mu nedává záminku k likvidaci. Holubice – čistota srdce,
had – moudrost strategie. Obě tváře křesťanské zralosti.
Neztratit směr
V současné době se křesťané ocitají v pasti dvou extrémů. Na jedné straně jsou ti, kdo se
přizpůsobí – rezignují na Pravdu, aby mohli „být v klidu“. Přestanou mluvit, přestanou
svědčit. Na druhé straně jsou ti, kdo bojují agresivně, s hněvem, bez lásky – a stávají se
obrazem karikatury víry.

Kristova cesta je jiná. Je to cesta vnitřní pravdivosti. Křesťan nemá být otrokem strachu, ale
ani revolucionářem z frustrace. Má být svědkem. Má vědět, kdy mluvit a kdy mlčet, kdy se
bránit a kdy přijmout kříž. Ale nikdy nesmí zapřít Pravdu.
Podobenství o nepoctivém správci je neobvyklé: Kristus chválí člověka, který jedná mazaně,
aby si zajistil budoucnost. Ne proto, že podváděl, ale proto, že rozpoznal situaci a jednal.
Synové světla mají jednat podobně – ne ve lži, ale v předvídavosti.
Co to znamená v praxi? Mít duchovní strategii. Vědět, že přichází čas zkoušky – a připravit
se. Vzdělávat se ve víře, tvořit společenství, podporovat iniciativy, které nesou světlo.
Využívat vše ještě dostupné možnosti k šíření dobra. Nečekat, až nám vše zakážou. A pokud
přijdou ztráty, nést je věrně – ale připraveně.
Žít v systému, ne ze systému
Tak jako starozákonní Josef, který sloužil v egyptském paláci, a přesto zůstal věrný Bohu, tak
i dnešní křesťan je často postaven do systému, který není jeho. Pracuje v korporaci, učí ve
státní škole, působí v médiích, žije v sekularizovaném městě. A přesto může být světlem.
Pokud zůstane zakořeněn v Kristu.
Znamená to někdy moudré mlčení, jindy věcnou obhajobu pravdy. Někdy taktiku, jindy
otevřenou výzvu. Ale vždy v duchu Kristově – bez lsti, bez hořkosti, bez paniky. Se
svědomím, které patří Bohu, a s odvahou, která se nebojí světa, ale rozumí mu dost na to, aby
mu nepochlebovala.
Na první pohled se může zdát, že věřící mají v Evropě svobodu: žádné viditelné
pronásledování, právní ochrana, možnost veřejného kultu. Ale pod povrchem se formuje nový
druh útlaku – kulturní, institucionální, psychologický. Není veden mečem, ale jazykem. Není
okamžitý, ale vytrvalý.
Ve školách se vnucuje pohled na rodinu, který odporuje přirozenému řádu. V médiích jsou
křesťané vykreslováni jako zpátečníci. Na sociálních sítích jsou blokována slova, která ještě
před deseti lety patřila do běžného morálního slovníku. A co je nejnebezpečnější – v lidech se
rodí autocenzura. Strach říct pravdu. Potřeba zalíbit se většině.
Zákony, které mají chránit před „nenávistnými projevy“, se stávají zbraní proti těm, kdo
hlásají evangelium. Ti, kdo varují před hříchem, jsou označeni za „fanatiky“. A mnozí
křesťané ustupují, mlčí, přizpůsobují se.
Kudy v tomto světě
· Zachovat vnitřní kompas
Bez zakořenění v modlitbě, v Písmu a v Tradici člověk snadno podlehne duchu doby.
Každodenní spojení s Bohem je jako kalibrace. Kdo pravidelně čte evangelium, ví, co je
pravda – a pozná lež, i když se tváří jako láska.
· Nebát se mluvit, ale volit správná slova

Není třeba provokovat. Ale není možné mlčet, když se popírá základní Pravda. Ježíš nemluvil
vždy – ale když mluvil, říkal to podstatné. I my máme volit slova moudře. Ne v afektu, ale s
přesností.
· Vytvářet ostrůvky světla
Domácí církev, společenství, farnost – to vše může být útočištěm i základem svědectví.
Sdílení víry, modlitby, zkušeností. A podpora těch, kdo čelí tlaku – učitelů, lékařů, studentů,
rodičů.
· Nebýt závislý na uznání světa
Kultura dneška je posedlá tím, co si kdo myslí. Křesťan ale má žít před Boží tváří. Popularita
není měřítkem pravdy. A odmítnutí není prohrou. Kristus byl odmítnut – a přesto zvítězil.
· Být připraven na kříž
Možná přijde ztráta práce, výsměch, vyloučení. Ale pokud zůstaneme věrni, Duch svatý nám
dá sílu. A pravé vítězství přijde ve chvíli, kdy se zdá, že všechno končí. Nebojme se kříže –
na něm visel Bůh.
Naděje z věrnosti
Zápas, který dnes svádíme, není jen kulturní. Je duchovní. A Kristus nás na něj připravil.
Nechce po nás vítězství, ale věrnost. Nikoli okázalost, ale pravdivost. Ne laciné gestikulace,
ale život zakořeněný v Jeho slovu.
Chytrost hadů není zrada. Je to dar Ducha svatého – aby člověk uměl projít ohněm a neshořet.
Být mezi vlky a neztratit čistotu. Žít v temnotě a nezhasnout.
Být dnes křesťanem znamená mít oči otevřené, srdce bdělé a duši připravenou. Svět se mění –
ale Kristus zůstává.
A s Ním i Jeho světlo.